Jak jsem se naučila vařit

Irenina senátní kuchařka

Na své první rande jsem v šesti letech pozvala kamaráda z první třídy domů na čaj. Kdybych si nespletla cukr se solí, možná by mi první vztah vydržel déle než jediný den.

Doma ze mě chtěli vychovat pravou hanáckou hospodyni. Když jsem odložila míč nebo kolo, hned mě postavili k plotně. Ale většinou to nedopadlo slavněji než ten čaj. Z prvního pokusu o palačinky vznikly uhelné placky, první kuře bylo naopak na talíři ještě skoro živé.

Pak přišla puberta. Od rodičů jsem v té době dostala pro inspiraci hezkou kuchařskou knihu a zároveň úkol, abych z ní na narozeninovou oslavu něco uvařila. Babička mě zastihla zrovna ve chvíli, kdy jsem na straně „zajíc na divoko“ narychlo schovávala fotku šikovného Petra z vedlejší třídy.

Tenkrát mi babička řekla, tak jako obvykle, moudrost, která poznamenala celý můj život. „Ireno, jsi blbá? Ty si nemůžeš hledat chlapy podle toho, jak vypadají, ale jestli umí vařit!“

Možná proto se moje první manželství tak úplně nepovedlo, i když máme s bývalým mužem dodnes hezký vztah a šikovnou dceru Žanetu. A možná jsem se babiččinou radou podvědomě řídila při „výběru“ druhého muže, se kterým nám to klape už 21 let. Milan prostě umí vařit! Je vyučený pekař a mnoho let si užíval roli šéfkuchaře v naší rodinné vesnické restauraci.

A tak jsem zjistila, že láska opravdu prochází žaludkem, a některá jídla jsem se od něj dokonce naučila vařit. Hlavně několik tradičních hanáckých pokrmů, které jsem sepsala do „Ireniny senátní kuchařky“. Protože knedle s meruňkami, vepřovou kýtu na smetaně nebo pečené koleno s kedlubnovým zelím by měla zvládnout každá žena z Hané, i když vařit vůbec neumí.

Vaše Irena

PS: Znáte nějaké tradiční hanácké recepty, které by bylo fajn oživit dříve, než upadnou v zapomnění? Pošlete mi je a třeba i připojte fotku, ráda je zveřejním na svém Facebooku i tady na webu.

Kuchařku si můžete stáhnout zde